PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Diskografie německé metalové veličiny RAGE, která si s albem „Wings Of Rage“ připisuje již výroční, pětadvacátý zápis, doznala v průběhu všech těch šestatřiceti let existence kapely vlastně docela výrazné změny. Z původně výstavní skříně nově šlechtěné odrůdy speciálně výživného a vytvrzeného německého melodického kovu, která byla kdysi dávno ozdobou každé pořádné metalistovy sbírky, se postupem času stal jakýsi archiv produktů stejné značky, do které sice pravidelně a rádi přikládáme nové kousky, ale pokud přijde čas také na poslech, k některým z nich už se vlastně nikdy nevracíme. Od toho máme každý jiné své favority a zcela samozřejmě jejich počet narůstá proti toku času.
Protože když dnes RAGE nastoupí do studia, je to vlastně docela podobné tomu, jako když si jdete zaběhat. Někdy vám to sedne, někdy méně, někdy se cítíte přímo nadpozemsky a někdy jste rádi, že jste se vůbec dožili konce trasy. Ovlivňuje to pochopitelně celá spousta okolností, počasím počínaje, profilem terénu pokračuje a vaším subjektivním rozpoložením konče. A Peavy a spol. to zcela přirozeně při skládání a nahrávání mají podobně.
Výsledek pak může být vnímán docela odlišně, protože ještě navíc k tomu to stejné samozřejmě platí zároveň i o posluchačích – ne nadarmo se říká, že sto lidí rovná se sto chutí. A to je, řekl bych, v kostce princip přístupu k nejnovějším nahrávkám RAGE a jejich hodnocení.
Podstatné na tom všem je, že Peavy, potažmo RAGE přes tu obrovskou hromadu skladeb vlastně nikdy skladatelsky ani jinak nedopadli úplně dolů. Jednou jsi nahoře, ano, jednou jsi dole, ale to není případ téhle skupiny, která si vždy dokázala udržet jistou úroveň. A co by za to dali fanoušci třeba takových RUNNING WILD, kdyby si „jejich šéf“ pohlídal podobným způsobem linii a stále dál vydával alba, která se tu více a tu méně blíží ideálu jejich produkce, nahrávaná s živými hudebníky a bez pachuti nuceného výpotku k ničemu.
Upřímně, dnes už se vlastně člověk snad ani nedokáže orientovat v tom, jestli ta či ona skladba z „Wings Of Rage“ nevykrádá (a jak případně moc) tu či onu skladbu z nějakého jiného alba zbytku diskografie RAGE (pokud ano, pak je to jistě srdcař hodný metalového doktorátu!). To ale nebrání tomu si s každou takovouhle novinkou užít iniciační rituál, poslechnout jí poctivě několikrát od začátku až do konce, vybrat si nejoblíbenější kusy a rozhodnout se, zda album půjde rovnou do zmiňovaného archivu nebo si z něj člověk bude chtít něco pamatovat (tady jsem si, nevím vlastně proč, vzpomněl na „Hunter And Prey“ z alba „Strings To A Web“).
A ze všech těch důvodů si pětadvacáté řadové album RAGE já osobně nejspíš moc pamatovat nebudu. Na to mají ten svůj melodický rybníček až příliš vylovený, při samotném výlovu se jim nejspíš rovněž moc nepoštěstilo a nejoblíbenější kus v pravém slova smyslu zde nenalézám (i když možná se mu blíží „Shine A Light“). Po fantastickém „Seasons Of The Black“ a příslibu, který na něm Peavy se svými novými spoluhráči vyvolal, je to jistě zklamání, ale zklamání, a to prosím dvakrát podtrhuji, zklamání hodné RAGE. A tím budiž řečeno vše pro tento okamžik podstatné.
Zklamání hodné RAGE.
6,5 / 10
1. True
2. Let Them Rest in Peace
3. Chasing the Twilight Zone
4. Tomorrow
5. Wings of Rage
6. Shadow over Deadland (The Twilight Transition)
7. A Nameless Grave
8. Don't Let Me Down
9. Shine a Light
10. HTTS 2.0
11. Blame It on the Truth
12. For Those Who Wish to Die
Resurrection Day (2021)
Wings Of Rage (2020)
Seasons Of The Black (2017)
The Devil Strikes Again (2016)
21 (2012)
Strings To A Web (2010)
Carved In Stone (2008)
Full Moon in St.Petersburg (Live CD, DVD) (2007)
Speak Of The Dead (2006)
From The Cradle To The Stage (Best Of) (2004)
Soundchaser (2003)
Unity (2002)
Welcome To The Other Side (2001)
Ghosts (1999)
XIII. (1998)
End Of All Days (1996)
Lingua Mortis (1996)
Black In Mind (1995)
10 Years In Rage (1994)
The Missing Link (1993)
Beyond The Wall (EP) (1992)
Trapped! (1992)
Extended Power (EP) (1991)
Reflections Of A Shadow (1990)
Secrets In A Weird World (1989)
Perfect Man (1988)
Execution Guaranteed (1987)
Reign Of Fear (1986)
Prayers Of Steel (jako AVENGER) (1985)
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.